Vodopády, koně a vodka

Dnešní devátý den našeho kočování po Mongolsku dorážíme k vodopádům na řece Orchon. Jsou v krásném údolí a opravdu bychom je tady nečekali. Kde se vzala, tu se vzala asi 22m hluboká rokle, do které řeka docela fotogenicky padá. Fotíme, lezeme dolu, kocháme se. Je tu hezky.

Na tomto místě taky máme v plánu jednu nerozumnost (tedy šílenost) - pojedeme na koních! Vzhledem k tomu, že na tom nikdo z nás pořádně nikdy neseděl a neumí to řídit, je to nápad bláznivý. Navíc by to měl být výlet vícedenní - pokud se zadaří tak až k jezerům Najman nuur, což je bratru 35km tam a pak zase zpátky. Mno, uvidíme. Boldrik nám někde obstarává koně (šest koní - čtyři pro nás, jeden na věci a jeden pro průvodce), balíme si stany, spacáky a nějaké jídlo a za pobavených usměvů místních pomalu vyrážíme. Naši koně jsou dosti zábavní - ten Terezčin je ihned překřtěn na Trombón, Pšouk, případně Prďoch - při každém kroku totiž vydává zajímavé zvuky, pěkně do rytmu chůze. Pan profesor má zase extrémně líného - stále se potácí tak 20 až 50 metrů za skupinou. Nepomáhá ani klacek. Postupujeme tedy velmi pomalu, dalo by se říci krokem. Ale zvykáme si a nebojím se říct, že si to užíváme.

Po asi 4 hodinách cesty zastavujeme, sesedáme, učíme se zase chodit a stavíme stany (vyrazili jsme až odpoledne, někdy kolem mezi druhou a třetí hodinou). Ujeli jsme asi 19 km. Tímhle tempem to zítra k jezerům a zpět rozhdodně nestihneme. Náš průvodce, Bazra, který neumí skoro vůbec anglicky nám vysvětluje, že k jezerům, okolo nich a zpět je to tak na další 3 dny. Což jaksi nebylo v plánu. Mno, uvidíme zítra, vyspíme se na to. Ještě předtím se ale všichni (až na Terezku) musíme s Bazrou poprat tradičním mongolským způsobem. Nepřekvapivě nás všechny poráží, tedy s vyjímkou druhého kola, kdy jej pan Jeníček poráží a je králem večera. Čest bílých tváří je zachráněna. Můžeme v klidu usnout.

Den desátý

Ráno, obklopeni jaky, se rozhodujeme, i s ohledem na bolící (ještě v Praze nabourané) Terezčino koleno, že nám těch 19 km sem a dalších 19 zpátky bude stačit a že pojedeme pomalu zpátky. Cesta zpět probíhá dost podobně jako tam - profesorův lenoch se courá vzadu, Terezčin už tolik nevydává zvuky, jen sedla jsou tvrdší a tvrdší. Konečně jsme zpět a padáme z koní. V závěru nám Bazra totiž naordinoval klus, některým i cval a tak se zážitek stal opravdu intenzivním. Trvá nám nějakou chvíli (dva až tři dny dlouhou chvíli), než můžeme zase alespoň trochu normálně sedět a chodit.

Boldrik nikde v dohledu, stejně tak majitel koní. No nic, počkáme, stejně dneska už nikam nepojedeme. Jak si tak ležíme, přijde k nám paní s dcerkou (jak se později ukáže, dcera majitele koní) a začne si s námi povídat. Ona mongolsky, my česky. Docela si rozumíme :-) Nakonec se dostane i na to, kde máme auto a řidiče. Prý támhle v dálce za řekou, u gerů a že prý včera byla párty a vodky bylo mnoho. A že řidič prý spinká. Hmm, to je zapeklité. Ten trouba má v autě naše věci, vodu, jídlo a tak. Nakonec pro něj "Ten co porazil mongola a dojel první na koni" (což je indiánské jméno, které si Jeníček sám dal) odhodlaně vyráží. Po té, co své indiánské jméno rozšíří o "Ten co suchou nohou přešel širokou divokou řeku" se mu daří Boldrika najít, probudit a sdělit mu, že až se bude cítit, čekáme na něj u koní.

Asi za hodinku se Boldrik nakonec objevuje. I s autem ho přivezl kolega řidič. Neb Boldrik ji má jako z praku. Nechápeme úplně, jak se takhle mohl zřídit, když má řídit. Prostě Mongol. Nenadarmo knižní průvodce v kapitole o alkoholu píše, že mongolští opilci nejsou nebezpeční, tedy alespoň pokud neřídí auto, ve kterém jedete. Během párty se mu na autě podařilo odřít a prohnout pár věcí, ale celkově je naštěstí auto pojízdné. Delica přežije vše.

Nakonec se ukazuje, že jak on, tak všichni ostatní se domnívali, že budeme na koních tři až čtyři dny a že teda bude mít čas se opít a vystřizlivět. Což nám ale nějak opomenul sdělit. No, má čas do zítra. Dnes tu stejně chceme přespat. Stavíme stany, začíná foukat a pršet, tak jdeme spát. Uvidíme jak bude zítra. Dobrou noc.