Pátý den jsme se konenčně přiblížili na dohled k dunám. Nejdřív jen z dálky bylo lze tušit, že tam někde jsou, cosi pískového tam probleskovalo. Proplétáme se tu stepí, tu písečnými minidunami a přibližujeme se. Nakonec se nám zjevují zpívajíci duny (jak je místní nazývají - Khongoryn Els) v celé své majestátní kráse. Nejvyšší z nich prý mají až 300 metrů.
Než se k nim ale dostaneme, musíme překonat řeku. Tu bychom tady teda vážně, uprostřed Gobi, nečekali. Jak přes ní? Boldrikovi se nejdřív moc nechce, ale pak rekognoskuje terén vlastní nohou a rozhodne se, že teda jako ano. Pro jistotu ale zůstáváme venku z auta a jen Terezka má dost odvahy jet s ním. Opět nás ale delikátní vozítko překvapuje, když nesmírně lehce řeku překonává.
Pokračujeme k dunám. Jsou nádherné, moc se nám tu líbí.
Pokračujeme k dunám. Jsou nádherné, moc se nám tu líbí.
Hledáme místo, kde bychom mohli vytáhnout padáky a zkusit nějaký let nebo alespoň groudhandling (dovednost v ovládání padáku na zemi). Nakonec nalézáme podle nás vhodný kousek dun a rozkládáme padáky. Fouká hodně a ještě dost z boku, ale snažíme se, seč nám síly stačí. Nakonec se přece jen jeden let povede, i když start nebyl, dle vyjádření pilota, úplně plánovaný a dobrovolný :-) Ale let to byl. Nakonec to ale balíme, protože vítr je vážně silný.
Stavíme stany na trávě pod dunama a rozcházíme se všude možně. Boldrik vyráží někam k v dálce viditelným gerům, Terezka jde meditovat k dunám, pan profesor se jal šplhat nahoru a ostatní se též věnují všemu možnému.
Spíme obklopeni tichem, protože i vítr ustal a široko daleko jsou jen koně a my. Měsíc je v úplňku (mongolsky je to Arun Tauni Saar - teda tak nějak asi si myslíme že se to může psát. Rozhodně se to tak nějak podobně alespoň čte).
Budíme se do krásného rána, snídáme a vyrážíme na další cestu. Tentokrát k nalezišti dinosauřích koster a zkamenělin Bayanzag.
No comments:
Post a Comment