Úterý ráno, vyrážíme na naší velkou cestou. V 10 ráno nás vyzvedává Bolor, náš řidič a kamarád na příští dva týdny. Řidiče hned přezdíváme na Boldrika. Na cestu vyrážíme expedičním vozidlem Mitsubishi Delica SpaceGear (aka Delikátní vozítko), jak jinak než s řízením v pravo (což je vtipné zejména při předjíždění, neb se tady jedzí normálně na pravé straně vozovky a není tedy z místa řidiče vidět přes předjížděné vozidlo).
Naše delikátní vozítko
Je tedy čas vyrazit na cestu. Naše první kroky míří na východ od Ulanbataru k největší jezdecké soše Čingischána. Je vážně velká. Moc.
Celá z nerezu. Dá se vylézet až na hlavu koně. Třeba takhle.
Konec kochání, je třeba pokračovat v expedici. Vyrážíme na jih. Další cíl je Manzushir Khiid (khiid je klášter) na jih od Ulanbataru. Zrovna byl oběd, takže všude bylo zavřeno. Ale nenechali jsme se zvyklat a prohlídli si místo dokonale. Nakonec jsme pronikli i do muzea, kde to bylo samý pelichán (poznámka autora - pelichán je vypelichaný vycpaný kus zvířete).
Tak a teď už konečně vážně vyrážíme na jih. Po několika kilometrech za městem Zuunmod konečně opouštíme afaltovou silnici a jedem po Mongloské dálnici... tedy po hlíně, písku, bahně a dalších prima površích. A to nás po tomhle povrchu čeká asi 3000 km. No tak to se mámě na co těšit.
Ale co nás dnes také čeká je najít nějaké místo na spaní... Kde tak bychom dnes mohli rozbít náš tábor? Napravo od cesty, nalevo od cesty... možností je tady nepočítaně... jen si vybrat. Nakonec volíme prostor vpravo do cesty, za nějakým teréním zlomem a jsme tam, jak jinak, sami :-).... široko, daleko sami. I zvířátka jsou daleko. Tak alespoň vytahujeme naše šemíky a lehkém větru jim dopřáváme trochu mongolské svobody.
V noci kolem nás prošla první zvířata... asi krávy a koně... nezvyklý zážitek... taky bylo v noci strašné ticho... až na ty letadla nad hlavou... nic jiného nás nerušilo. A bylo to krásné.
Den druhý
Po pomalém startu (komu by se chtělo z vyhřátého stanu a navíc ještě s pěkným jetlagem) jsme konečně vyrazili. Následoval však defekt... první píchlá pneumatika.... sákryš...
Ale problém jsme úspěšně překonali (Boldrik kolo vyměnil, strhl přitom jenom jeden závit na šroubu a následně nám kolo opravili ve všudypřítomném pneuservisu) a vyrážíme směr Baga Gazrin Chulu (hromada žulových kamenů. Velká) a Delgeryin Khiid (malý klášter uprostřed ničeho).
Teď už zbývá jen najít místo na spaní. V pěkném údolí mezi žulovými kameny. Navečer tu prošel kůň, osedlaný, ale bez jezdce. Asi ho někde ztratil.
Večer nalézáme kus rovné půdy ve vyschlém řečišti a stavíme stany.
Den čtvrtý
Nejdřív však míříme do Yolin Am, což je krásná soutěska mezi rozeklanými stěnami hor. Teče tudy říčka a dá se podle ní jít na krásnou procházku. Až dlouho do léta tu je sníh, my však už žádný nepotkáváme. Zato potkáváme spousty Pika-Boo, což jsou malé, křečkům podobné zvířátka. A taky horskou kozu, která na nás zvýšky kouká a diví se, proč chodíme tam dole, kde není tak dobrá tráva jako tam u ní nahoře.
Dneska spíme na kopci, kus od silnice. Místo je to pěkné, ale fičí tu vichr o síle uragánu a naše stany jsou tak placaté, že se do nich asi ani nenasoukáme. Naštěstí nás alespoň míjí déšť a ten vítr také nakonec polevuje. Dobrou noc.
Naše delikátní vozítko
Naše delikátní vozítko plně naložené
Je tedy čas vyrazit na cestu. Naše první kroky míří na východ od Ulanbataru k největší jezdecké soše Čingischána. Je vážně velká. Moc.
Celá z nerezu. Dá se vylézet až na hlavu koně. Třeba takhle.
Konec kochání, je třeba pokračovat v expedici. Vyrážíme na jih. Další cíl je Manzushir Khiid (khiid je klášter) na jih od Ulanbataru. Zrovna byl oběd, takže všude bylo zavřeno. Ale nenechali jsme se zvyklat a prohlídli si místo dokonale. Nakonec jsme pronikli i do muzea, kde to bylo samý pelichán (poznámka autora - pelichán je vypelichaný vycpaný kus zvířete).
Tak a teď už konečně vážně vyrážíme na jih. Po několika kilometrech za městem Zuunmod konečně opouštíme afaltovou silnici a jedem po Mongloské dálnici... tedy po hlíně, písku, bahně a dalších prima površích. A to nás po tomhle povrchu čeká asi 3000 km. No tak to se mámě na co těšit.
Ale co nás dnes také čeká je najít nějaké místo na spaní... Kde tak bychom dnes mohli rozbít náš tábor? Napravo od cesty, nalevo od cesty... možností je tady nepočítaně... jen si vybrat. Nakonec volíme prostor vpravo do cesty, za nějakým teréním zlomem a jsme tam, jak jinak, sami :-).... široko, daleko sami. I zvířátka jsou daleko. Tak alespoň vytahujeme naše šemíky a lehkém větru jim dopřáváme trochu mongolské svobody.
V noci kolem nás prošla první zvířata... asi krávy a koně... nezvyklý zážitek... taky bylo v noci strašné ticho... až na ty letadla nad hlavou... nic jiného nás nerušilo. A bylo to krásné.
Den druhý
Po pomalém startu (komu by se chtělo z vyhřátého stanu a navíc ještě s pěkným jetlagem) jsme konečně vyrazili. Následoval však defekt... první píchlá pneumatika.... sákryš...
Ale problém jsme úspěšně překonali (Boldrik kolo vyměnil, strhl přitom jenom jeden závit na šroubu a následně nám kolo opravili ve všudypřítomném pneuservisu) a vyrážíme směr Baga Gazrin Chulu (hromada žulových kamenů. Velká) a Delgeryin Khiid (malý klášter uprostřed ničeho).
Teď už zbývá jen najít místo na spaní. V pěkném údolí mezi žulovými kameny. Navečer tu prošel kůň, osedlaný, ale bez jezdce. Asi ho někde ztratil.
Tak dobrou noc. Dnes nás nebudou rušit ani ty letadla.
Den třetí
Pokračujeme v cestě na jih. Přes město Mandalgovi (přiměřeně hezké), kde jsme museli udělat malou přestávku, neb Mirek musel trochu pracovat, aby nebyl po návratu bez práce, jsme dorazili ke krásným "útesům" (nebo hřebenu) Tsagaan Suvarga. Nádherné místo. Zároveň nám Boldrik předvel, co všechno nǎse delikátní voztítko dokáže. Neuvěřitelné :-)
Večer nalézáme kus rovné půdy ve vyschlém řečišti a stavíme stany.
Boldrik se pokouší opravit trochu protestujíci zadní dveře u Deliky (při otvírání je potřeba táhnout doleva), což se mu nedaří. Zato se mu daří ukroutit jeden ze šroubů, který drží zámek dveří. Od teď dveře drží je za jeden :-) Prostě mongol.
Za skoro úplňku usínáme.
Den čtvrtý
Už jsme skoro na jižním konci naší trasy. Vítá nás město Dalandzadgad. Dáváme si sprchu v místních veřejných koupelnách a Boldrik odjíždí někam hledat autoservis, kde mu opraví zadní dveře. Vše se nakonec vydaří (jak koupel, tak oprava dveří) a my můžeme vyrazit směr poušť. Tedy, my už v ní v zásadě jsme, jen je to takový ten druh pouště bez písku, vlastně taková hodně vyprahlá step. My ale chceme duny!
Nejdřív však míříme do Yolin Am, což je krásná soutěska mezi rozeklanými stěnami hor. Teče tudy říčka a dá se podle ní jít na krásnou procházku. Až dlouho do léta tu je sníh, my však už žádný nepotkáváme. Zato potkáváme spousty Pika-Boo, což jsou malé, křečkům podobné zvířátka. A taky horskou kozu, která na nás zvýšky kouká a diví se, proč chodíme tam dole, kde není tak dobrá tráva jako tam u ní nahoře.
Dneska spíme na kopci, kus od silnice. Místo je to pěkné, ale fičí tu vichr o síle uragánu a naše stany jsou tak placaté, že se do nich asi ani nenasoukáme. Naštěstí nás alespoň míjí déšť a ten vítr také nakonec polevuje. Dobrou noc.
No comments:
Post a Comment