Fotogalerie v výletu do Mongolska

Takže se nám (Terezce) konečně podařilo projít těch asi 5000 fotek, co jsem si přivezli a udělt z nich nějaký výběr. Máme spoustu dalších, krásných, ale nechceme vás utrápit (... a tady je další telegrafní sloup...) :-)

Doufáme, že se vám budou alespoň trochu líbit.

Tady jsou - https://picasaweb.google.com/112029043646762219142/Mongolsko2015

Loučíme se s Ulanabatarem

Předposlední den našeho pobytu se jdeme courat po městě. Je tu pár míst, která stojí za vidění, a tak hrr na ně.

Nejdřív navštěvujeme Zimní palác Bogd Khana, což byl poslední vládce Mongolska (zemřel v roce 1924 poté, co se v roce 1921 moci ujali soudruzi). V areálu je mimo paláce chrámový komplex o šesti chrámech. V samotném paláci mají pěkné muzeum, v němž samozřejmě nemůže chybět výstavka pelichánů. Holt je to takový místní zvyk.

Po muzeu, kde se nám polovina skupiny ztrácí (minuli pelichány), se šplháme na kopec Zaisan, kde je "nádherný" památník ruských vojáků a rusko-mongolského přátelství. Ale je tu alespoň pěkný výhled na město. Také tu nacházíme druhou půlku skupiny. Pod kopcem se nachází Buddha Park s obrovskou zlatou sochou Buddhy. Postavená byla před cca 10 lety, ale ze zadní strany již tradičně vypadá, jako by doba jeho největší slávy byla již dvacet let pryč.

Vracíme se pomalu domů, někdo pěšky, někdo autobusem. Cesta trvá oběma skupinám zhruba stejně dlouho. Zácpy jsou tu vážně husté. A to prosím mají už zavedený systém, že dle posledního čísla poznávací značky auta nesmí v některé dny s autem do města. Mongolové to řeší vlastnictvím několika aut s různými značkami a jezdí tak všichi neustále.

A už je tu pátek, poslední celý den, který tu strávíme. Den je věnován nákupům suvenýrů a loučení se s městem. Zbývá zabalit (jak se jen vejdeme do 20 kg, to není nikomu jasné) a naposledy se vyspat. Zítra už jen ráno na letiště a domů.

Bylo tu krásně a bylo toho během těch tří týdnů opravdu hodně. A rozhodně se sem stojí za to vrátit. Ať už za lítáním, nebo procestovat západ či východ. Uvidíme. Zatím se loučíme a přejeme bajar-te (nashledanou).

Poslední dny na cestě

Třináctý den pokračujeme dál na severozápad směrem k městu Tsetserleg. Máme to jen 25 km, ale opravdu horem dolem. Za hodinku a něco jsme tam. Zase jedno z těch větších měst. Nakupujeme nějaké zásoby, dobrý mrkvový chléb a hurá dál do dálav. Opouštíme původně plánovanou trasu a jedeme k jezeru Terkhiin Tsagaan Nuur, neboli k Velkému bílému jezeru u vesnice Tariat. Cesta je podle Boldrika dobrá, což se ukazuje jako pravdivá informace, teda až na ty kusy, kde chybí asfalt. Ale moc jich není. Bohužel dojde úplně před cílem naší cesty, kde se silnice ještě dodělává. Musíme tedy zase bahnem, cestou necestou. Ale už je to jen kousek. Protáhneme se vesnicí, najdeme výpadovku k jezeru a jsme tam. Ještě se po cestě zastavíme u sopky Khorgo Uul a vylezeme na ní. Sice dost fouká a taky trochu prší, ale výhled stojí za to.

Jen co se dokocháme, pokračujeme zbývající kousek k jezeru. V průsmyku nad jezerem nás odchytává majitel pár gerů a zve nás, ať u něj za přiměřený obnos 40 tisíc tygříků za ger přespíme. Fouká vážně hodně a je docela zima, takže bez váhání přijímáme. Ger je fajn a po zatopení, při němž tedy mimochodem Boldrik málem uhořel (děti, pokud zatápíte plynovým hořákem, neplňte nejdřív kamna hořlavým plynem a až pak škrtejte zapalovačem, je to nebezpečné) je nám i pěkně teploučko. Medíme si na postelích a pijeme horký čaj.

Ještě před spánkem se jdeme projít na pláž. Je tu krásně, jen kdyby bylo teplo. Tak o měsíc dřív. Ale to by tu zase bylo strašně moc lidí. Asi. Ale teď je tu taky moc pěkně.

Čtrnáctý den

Ráno, po noci strávené v geru, pěkně v teple, jsme zase na cestě. Ještě se zastavujeme v průsmyku nad jezerem, jestli by nešlo letět, ale pro změnu jsou tu pod kopcem dráty a podmínky nejsou úplně ideální, tak to necháváme být. 

Vracíme se stejnou cestou a těsně před městem Tsetserleg konečně nacházíme kopeček se správnou orientací na vítr a rozbalujeme padáky. Blbneme v přiměřeném větru a moc nás to baví.

Pomalu se připozdívá, tak jedeme dál. Dnes budeme spát někde po cestě za Tsetserlegem. Nakonec nacházíme pěkné místo u řeky. V noci je ale pěkná zima - ještě že máme teplé spacáčky.

Patnáctý den

Ráno je vážně zima. Podle teploměru na váriu jsou asi 3 stupně nad nulou. Fakt kosa. Neváháme, balíme a pokračujeme. Jedeme přes Kharkhorin směrem zpět k Ulanbataru. Zastavujeme se na oběd u silnice poblíž písečných dun Mongol Els. Je to tu zase fotogenické. Prasata, vrány, dravci - to vše se motá na skládce za silnicí. Ale tsujvan tu mají dobrý.

Po obědě se vydáváme do hor Khogno Khan Uul, kde se pěknou procházkou nahoru údolím dostáváme k ruinám dalšího chrámu Ovgon khiid. Moc pěkné místo na meditace. Meditujeme :-) Společnost nám tu dělá jen stádo koní.

Cesta dál nás vede kamenitou krajinou, kde je trochu problém najít místo na spaní. Nakonec až kolem osmé večer zastavujeme u řeky a s trochou obav o noční chlad stavíme stany. Vařime něco k večeři (naše oblíbená nudlová polévka se zeleninou - tj. mrkví a bramborami) a jdeme spát.

Šestnáctý den

Noc byla překvapivě teplá a i ráno je fajn. Nefouká vítr. Balíme náš poslední kemp v divočině a vyrážíme do Národního parku Khustain, kde bychom chtěli vidět koně takhi - tedy koně Převalského. To se nám nakonec i daří a dalekohledem pozorujeme tyhle poslední divoké koně na planetě ve volné přírodě. Magický zážitek.

No a teď už zbývá jen návrat do města. Cesta je bez přihod, tedy až na to, zě Boldrikovi došli peníze na benzín a máme prázdnou nádrž. Operativním leasingem 30 tisíc tygříků to řešíme a odpoledne parkujeme v Ulanbataru před guesthousem u Chuky a Tuurua. Tentokrát bydlíme v přízemí a je to tu ještě hezčí než o patro výš. Byt je zařízen celý z Ikey, což nám nějak nedává smysl, proože Ikeu jsme tu vážně nikde neviděli. Záhada se objasňuje - nejbližší Ikea je v Pekingu. Majitel tam jezdí nakoupit a následně si nechá nábytek poslat do Ulanbataru. Za jeden den ho tu má. Úžasné.

Jen co se zabydlíme, vyrážíme na večeři. Dnes bude šašlik a plov. Bohužel, stánek, kde jsme před 2 týdny jedli je už rozebraný. Ale naštěstí jsou tu další. Vybíráme ten uzbecký. Dáváme si šašlik dle plánu a ti, co chtěli plov, si dávají také šašlik. Nic jiného kluci uzbecký nemaj. Ale šašlik mají dobrý.

Pak už jen koupit pivo a pěkně domů, do tepla a do postelí.

Cesta byla dlouhá, místy náročná, ale stála za to. Jak se říká - zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzivní. A ty naše byly zatraceně intenzivní. A dokonce většinou i pozitivní.

Cesta na severozápad

Pokračujeme směrem severozápadním. Je časné odpoledne (zdrželi jsme se v muzeu, které bylo vážně fajn), takže je jasné, že dnes daleko nedojedeme. Máme tedy jediný cíl - horké prameny v Tsenkheru. Zase opouštíme asfalt, abychom pochybnou neoznačenou polní cestou zamířili někam do stepi. Jak to ten Mongol dělá nám uniká. Kdyby tady alespoň byl nějaký ten ger, kde by se mohl zeptat a tak praktikovat mongolské GPS (Ger Positioning System). Ale tady není zhola nic. Nezbývá nám, než mu věřrit. Jedeme nádherným údolím, které se následně větví na několik dalších. Boldrik volí to levé, ale už po pár kilometrech je nejistý. Ha! Ger! Budeme aplikovat GPS. Ukazuje se, že volba údolí nebyla správná a že se musíme vracet. Je to ale jen kousek a už jsme na spávné cestě. Dorážíme k pramenům. Je to betonová přehrada s vodou o teplotě 96°C, která se potrubím rozvádí do čtyř ger kempů, ve kterých jsou malé bazénky o snesitelné teplotě cca 40°C. Žádná romantika tedy. Nicméně, když už jsme tady, přece nezůstaneme na suchu. Vybíráme ten nejstarší ger kemp (dle tvrzení majitele) s pěkným, skoro japonským bazénkem (onsenem). Není divu. Původní majitel prý byl Japonec, který celou koupací tradici před 25 lety založil. Užíváme si bazénu, rochníme se. Poměrně vyšší cena za vykoupání je kompenzovaná tím, že bazénky (pánský i dámský) máme pro sebe a nemusíme se mačkat s místňáky.

Osvěžení a vykoupaní se loučíme s osazenstvem kempu a po názorné ukázce mongolských počtů - to se tak ptáme, kolikpak to bude vykoupání stát. Prý 15 tisíc tygříků. Okej, to se dá. Po koupeli nám přináší sličná slečna účet a na něm částka 68 tisíc. Co to? Jak se to stalo? Ale pan majitel nakonec velkoryse souhlasí s původní částkou a se slovem "discount" nás vyprovází a my vyrážíme dál.

Už je ale celkem pozdě a tako kousek dál vyjíždíme na kopec (co kdyby šlo letět), stavíme stany a jdeme spát.

Kharkhorin

Jedenácté ráno se budíme do deště a zimy. Mraky se plazí nízko nad zemí. Z okolí není vidět skoro nic. Jsme rádi, že jsme se včera vrátili a že v tomhle počasí nejsme někde na cestě okolo jezer na hřbetech koní. Vaříme čaj v geru (mongolská jurta), balíme mokré stany a vyrážíme dolů údolím řeky Orchon do města Kharkhorin. Trochu z té cesty máme obavy - je mokro, všude bláto, řeka a její přitoky docela rozvodněné a my je budeme muset přebrodit. Cesta je vážně strašná, ale naše delikátní vozítko to nakonec celkem obstojně zvládá a my se probíjíme údolím k našemu dnešnímu cíli. Dokonce u města Hujirt najíždíme na asfalt a to už pak cesta utíká jedna báseň.

Už cestou se domlouváme, že si dnes zasloužíme střechu nad hlavou, sprchu a postel. Takže přes noc zůstaneme ve městě v hotelu. Dorážíme do města Kharkhorin. Město je postaveno v místě bývalého hlavního města Mongolska Karakorum, ze kterého tady ale kromě dvou kamenných želv nic nezbylo. Holt se mandžuská vojska postarala, aby svým dobyvatelům, usurpátorům a jiným podobným názvům vrátila vše i s úroky. A co se nepovedlo rozbourat Číňanům, tak se 'přemístilo' na výstavbu jednoho z nejdůležitějších budhistických klášterů v zemi - Erdenezuu khiid. Dříve tu bývaly stovky mnichů a chrámů. Dnes jich je jen pár. O to se zase postarali soudruzi v '37. Kromě jednoho funkčního chrámu je v jinak prázdném areálu ještě muzeum, pár dalších budov a samozřejmě ger. O rozsahu a z toho vyplývajícího vlivu si můžete udělat představu z fotek. Prázdný prostor byl v minulosti zcela vyplněn.

 

Ubytování se nám daří najít, je docela dobré a hlavně suché.



Vyrážíme na procházku do kláštera a pak do města. Cestou prozkoumáváme trosky bývalé asi teplárny. Dnes už težko říct. Osud tady mají tyhle industriální komplexy horší než u nás. Je to trochu smutné, trochu dobrodružné, každopádně ale velmi fotogenické.

 

Den dvanáctý

Po příjemné noci na tvrdých, ale suchých, postelích nás vítá sluníčko a teplo. Snídáme ve městě jako lidé a pak jdeme do místního muzea. Je velmi dobré a dozvídáme se hodně zajímavých věcí o bohaté historii tohohle místa. Vykopávky se tu datují dlouho před kristem (40000 let př.Kr.). Také je nám odhaleno tajemství mongolského impéria a jejich civilizačních a technologických výdobytků - všechno ukradli :-) Záhada muzea, které neobsahuje pelichány, se ozřejmuje cedulkou, která nás informuje, že muzeum bylo navrženo, postaveno a zprovozněno z grantu japonské vlády.

Ještě děláme nějaké fotky kláštera za sluníčka a pak už frčíme dál na severozápad k horkým pramenům a dalším dobrodružstvím.

Vodopády, koně a vodka

Dnešní devátý den našeho kočování po Mongolsku dorážíme k vodopádům na řece Orchon. Jsou v krásném údolí a opravdu bychom je tady nečekali. Kde se vzala, tu se vzala asi 22m hluboká rokle, do které řeka docela fotogenicky padá. Fotíme, lezeme dolu, kocháme se. Je tu hezky.

Na tomto místě taky máme v plánu jednu nerozumnost (tedy šílenost) - pojedeme na koních! Vzhledem k tomu, že na tom nikdo z nás pořádně nikdy neseděl a neumí to řídit, je to nápad bláznivý. Navíc by to měl být výlet vícedenní - pokud se zadaří tak až k jezerům Najman nuur, což je bratru 35km tam a pak zase zpátky. Mno, uvidíme. Boldrik nám někde obstarává koně (šest koní - čtyři pro nás, jeden na věci a jeden pro průvodce), balíme si stany, spacáky a nějaké jídlo a za pobavených usměvů místních pomalu vyrážíme. Naši koně jsou dosti zábavní - ten Terezčin je ihned překřtěn na Trombón, Pšouk, případně Prďoch - při každém kroku totiž vydává zajímavé zvuky, pěkně do rytmu chůze. Pan profesor má zase extrémně líného - stále se potácí tak 20 až 50 metrů za skupinou. Nepomáhá ani klacek. Postupujeme tedy velmi pomalu, dalo by se říci krokem. Ale zvykáme si a nebojím se říct, že si to užíváme.

Po asi 4 hodinách cesty zastavujeme, sesedáme, učíme se zase chodit a stavíme stany (vyrazili jsme až odpoledne, někdy kolem mezi druhou a třetí hodinou). Ujeli jsme asi 19 km. Tímhle tempem to zítra k jezerům a zpět rozhdodně nestihneme. Náš průvodce, Bazra, který neumí skoro vůbec anglicky nám vysvětluje, že k jezerům, okolo nich a zpět je to tak na další 3 dny. Což jaksi nebylo v plánu. Mno, uvidíme zítra, vyspíme se na to. Ještě předtím se ale všichni (až na Terezku) musíme s Bazrou poprat tradičním mongolským způsobem. Nepřekvapivě nás všechny poráží, tedy s vyjímkou druhého kola, kdy jej pan Jeníček poráží a je králem večera. Čest bílých tváří je zachráněna. Můžeme v klidu usnout.

Den desátý

Ráno, obklopeni jaky, se rozhodujeme, i s ohledem na bolící (ještě v Praze nabourané) Terezčino koleno, že nám těch 19 km sem a dalších 19 zpátky bude stačit a že pojedeme pomalu zpátky. Cesta zpět probíhá dost podobně jako tam - profesorův lenoch se courá vzadu, Terezčin už tolik nevydává zvuky, jen sedla jsou tvrdší a tvrdší. Konečně jsme zpět a padáme z koní. V závěru nám Bazra totiž naordinoval klus, některým i cval a tak se zážitek stal opravdu intenzivním. Trvá nám nějakou chvíli (dva až tři dny dlouhou chvíli), než můžeme zase alespoň trochu normálně sedět a chodit.

Boldrik nikde v dohledu, stejně tak majitel koní. No nic, počkáme, stejně dneska už nikam nepojedeme. Jak si tak ležíme, přijde k nám paní s dcerkou (jak se později ukáže, dcera majitele koní) a začne si s námi povídat. Ona mongolsky, my česky. Docela si rozumíme :-) Nakonec se dostane i na to, kde máme auto a řidiče. Prý támhle v dálce za řekou, u gerů a že prý včera byla párty a vodky bylo mnoho. A že řidič prý spinká. Hmm, to je zapeklité. Ten trouba má v autě naše věci, vodu, jídlo a tak. Nakonec pro něj "Ten co porazil mongola a dojel první na koni" (což je indiánské jméno, které si Jeníček sám dal) odhodlaně vyráží. Po té, co své indiánské jméno rozšíří o "Ten co suchou nohou přešel širokou divokou řeku" se mu daří Boldrika najít, probudit a sdělit mu, že až se bude cítit, čekáme na něj u koní.

Asi za hodinku se Boldrik nakonec objevuje. I s autem ho přivezl kolega řidič. Neb Boldrik ji má jako z praku. Nechápeme úplně, jak se takhle mohl zřídit, když má řídit. Prostě Mongol. Nenadarmo knižní průvodce v kapitole o alkoholu píše, že mongolští opilci nejsou nebezpeční, tedy alespoň pokud neřídí auto, ve kterém jedete. Během párty se mu na autě podařilo odřít a prohnout pár věcí, ale celkově je naštěstí auto pojízdné. Delica přežije vše.

Nakonec se ukazuje, že jak on, tak všichni ostatní se domnívali, že budeme na koních tři až čtyři dny a že teda bude mít čas se opít a vystřizlivět. Což nám ale nějak opomenul sdělit. No, má čas do zítra. Dnes tu stejně chceme přespat. Stavíme stany, začíná foukat a pršet, tak jdeme spát. Uvidíme jak bude zítra. Dobrou noc.

Cesta na sever

Šestý den nás čeká Bayanzag - červeně zbarvené pahorky, kde se prý našlo a stále nachází mnoho dinousauřích pozůstatků a jiných zkamenělin. My jsme teda žádného dinosaura nepotkali (jen pár krásných ještěrek a korejské turisty), ale i tak na nás tohle místo zapůsobilo. Však posuďte sami.

Spíme zase někde po cestě, mezi červenými kopečky v blízkosti tří koňských lebek a dvanácti kopýtek :-)

Den sedmý

Pokračujeme v cestě na sever. Přes městečka Mandal-Ovoo a Saychan-Ovoo. Po cestě navštěvujeme krásné udolí řeky Ongiin a v něm pozůstatky dvou klášterů, které se souhrnně nazývají Ongin Khiid. Jeden z nich je stále ještě funkční a celoročně tu bydlí několik mnichů. V klášteře pramení i místní minerálka, která je dle Boldrika velmi dobrá na zažívání. Podle místních je nejúčinnější pokud se vypije těsně před svítáním. Propaganda balené vody je ale natolik silná, že jsme pramen neochutnali. V blízkosti vyrostly ger kempy a spirituální centrum - trochu monstrózní a nedokážu si úplně představit, jak to tu vypadá plné turistů. Teď je tu klid. Jsme tu skoro sami. Koupeme se v řece a je tu zase krásně.

Cestou dál se opět ukazuje kočovná povaha našeho Boldrika, který zásadně odmítá jet po straně řeky, kde je na mapě vyznačená cesta a tak trochu bloudíme krajinou. Nějakým záhadným způsobem, zřejmě podle letu ptáků či magnetického pole země se mu ale daří ve změti polních cest najít tu pravou a tak konečně dorážíme do vesnice (městečka) Bayangol a kousek za ním, u řeky, stavíme stany a budeme tu dneska spát.

Den osmý

Probouzí nás tradiční přichod krav a koní k řece. Snídáme a vyrážíme dál k severu. Teda k severu - v noci se asi otočily světové strany a Boldrik srdnatě a opět v rozporu s mapou vyráží po opačném břehu řeky. Bohužel však na západ. Trvá mu dobrých 20 minut a jednu konzultaci s protijedoucím vozidlem než uzná svůj omyl a potupně se vrací k našemu dnešnímu startu. Alespoň ale máme možnost se ještě jednou podívat na první školní den v Mongolsku - je totiž 1. září a děti jdou do školy. Vymydlené, nazdobené a asi se i těší. Možná :-)

My ale pokračujeme, tentokrát už správným směrem - na sever. V docela pěkném hlavním městě Ovorhangayského aimagu (okresu, kraje?) jménem Arvayheer si dáváme sprchu a oběd a mažeme dál. Směřujeme k vodopádům na řece Orchon. Cesta je to dost dobrodružná, protože tu v minulých dnech dost pršelo (až lilo, řekli bychom), a tak je tu spousta vody a hlavně bahna. Vesnice Bat-Olzij je tak zabahněná, že ji ihned překřtíváme na Bahňákov. Díky stavu cest to dnes k vodopádům nestihneme a tak kempujeme u lávových kamenů asi 10 km před vodopády. Boldrik využívá situace a jede shánět kumis. Což se mu bohužel daří, a tak nás nutí jej ochutnat. Hmm, divnej kefír, ve kterém plavou podezřelé věci. Asi tomu nepřijdeme na chuť a doufáme, že nám to moc neublíží. Uvidíme ráno :-) Dobrou noc.